Sociální aspekty ve veřejném prostoru

Jedním z nejdůležitějších sociálních aspektů veřejného prostoru je podnícení komunikace a sociální interakce. Veřejný prostor je jevištěm společenského života: spoluvytváří mozaiku sociálních akcí i vztahů a formuje komunitu.
 

Prostor pro kontakt

Kontakt je přirozenou lidskou potřebou. Veřejné prostory nám umožňují být ve společnosti jiných lidí. Pokud jsme mezi ostatními lidmi, nejsme sami. Život na veřejném prostranství nabízí různě intenzivní kontakty.
 

Víte, co oživuje města?

Městu vdechuje život především pohyb, pobyt a aktivity lidí na veřejných prostranstvích. Obyvatelé se setkávají, vodí děti do školy, procházejí se. Návštěvníci obdivují historické památky, naslouchají útržkům rozhovorů, pozorují a nakupují suvenýry. Souhrnem těchto jednotlivých činností, drobných úkonů a vzájemně na pohled nesouvisejících aktivit město ožívá. Dánský architekt Jan Gehl rozlišuje tři kategorie sociálních aktivit ve veřejném prostoru. Každá z nich je jinak závislá na fyzickém prostředí:

• Nezbytné aktivity: víceméně vynucené – chození do školy a do práce, nakupování, čekání na autobus, nejrůznější zařizování. Protože jsou všechny nezbytné, má na ně fyzické a materiální prostředí jen mírný vliv. Probíhají po celý rok a téměř za všech okolností. Jejich účastníci zkrátka nemají na vybranou.
• Volitelné aktivity: pokud to umožňuje místo, čas a chuť účastníků - procházky, pozorování okolního života, sezení, slunění. Probíhají jenom za optimálních venkovních podmínek. Jsou více závislé na venkovních fyzických a materiálních podmínkách.
• Společenské aktivity: závisejí na přítomnosti jiných lidí na veřejných prostranstvích - hrající si děti, konverzace, veřejné aktivity. Nejrozšířenější společenskou aktivitou jsou pasivní kontakty: pozorování a poslouchání jiných lidí. Objevují se spontánně a jsou nepřímo podporovány tam, kde jsou nezbytným a volitelným aktivitám poskytnuty lepší podmínky.
   

Potřeby a nároky uživatelů veřejného prostoru

Princip veřejného prostoru spočívá v jeho demokratičnosti – je přístupný všem bez omezení a zdarma. Ideálem demokracie je vytvářet taková veřejná prostranství, která jsou atraktivní a využitelná pro různé sociální skupiny bez rozdílu věku, pohyblivosti, sociální příslušnosti, kultury nebo vyznání. Při plánování tvorby (obnovy) veřejných prostranství je potřeba brát v úvahu osobité potřeby a specifika následujících uživatelů:

• Děti předškolního věku: využívají veřejná prostranství jen s dohledem rodičů, příbuzných nebo opatrovníků. Nevyužívají prostory vzdálené od jejich domova. Důležitá je bezpečnost a přímý vizuální kontakt mezi místem na hraní a domovem.
• Teenageři a mládež: využívají veřejná prostranství i ve značné vzdálenosti od domova. Mají specifické nároky, závislé na jejich zájmech. Bývají vnímáni jako problémová skupina veřejného prostoru.
• Dospělí a pracující: mají omezený volný čas. Důležité jsou pro ně kvalitní prostory v okolí domova (a také poblíž pracoviště), které nabízejí dobrou docházkovou vzdálenost pro odpočinek.
• Muži a ženy využívají veřejný prostor rozdílně. Ženy jsou citlivější na kvalitu prostoru a využívají je oproti mužům častěji (při cestách do práce, do školy pro děti nebo do obchodu). Mají rády čisté, upravené prostory s vysokou estetickou hodnotou. Důležitý je pro ně pocit bezpečí.
• Z pohledu plánování a projektování veřejných prostorů spadají lidé se zdravotním postižením nejčastěji do dvou hlavních skupin. První skupinu představují lidé s handicapem ovlivňujícím jejich pohyblivost, druhá skupina zahrnuje lidi se zrakovým postižením. Pro obě skupiny je důležitá bezpečnost a dostupnost, použití vhodných povrchů a informačního systému.
   

Patříte do komunity?

Komunitou nazýváme společenství lidí, kteří sdílejí společné hodnoty nebo zájem a většinou i určitý společný prostor. Vztahy uvnitř komunity ovlivňují vzhled místa a naopak – kvalita veřejného prostoru má vliv také na kvalitu vztahů.

Atmosféra v obci nebo městské čtvrti, kde si děti hrají před domy, lidé se zdraví na ulicích, nakupují v místních obchodech a dohlíží na okolí svého bydliště, kontrastuje se stavem v řadě našich měst a obcí, kde veřejné prostory často žádné využití neumožňují.

Společenství lidí, kteří mají zájem o prostředí, ve kterém žijí, je předpokladem k utváření kvalitního prostředí obce i kvalitních veřejných prostranství. Příklady spolupráce místních občanů, občanských sdružení, obcí, institucí i firem ukazují, že tento přístup založený na sociálních vazbách funguje.
 

Funguje dnes ještě sousedství?

Od komunity se sousedství liší svým jasným prostorovým rozsahem. Sousedství se vztahuje k oblasti kolem bydliště, zároveň ale není izolované od svého okolí. Jeho charakter ovlivňuje okolní prostředí. Pojem sousedství má představovat především vzájemnou podporu a spolupráci. Podle Pfeil je sousedství něčím doplňujícím a má charakter výpomoci: tam, kde nějaký úkol přesahuje síly jedné domácnosti, zasahuje sousedská pomoc – soused je pomocník v nouzi.

Fungující sousedské vztahy pomáhají překonávat izolaci a anonymitu. Výzkumy ukázaly, že sousedství poskytují důležitou podporu například migrantům nebo tam, kde obyvatelé vnímají vnější hrozby a nemají odpovídající zdroje na jejich zvládání. Sociální význam sousedství určují také skladba místního obyvatelstva, druh bytové zástavby, poloha nebo velikost města a někdy i přírodní podmínky.
 

Cohousing: blízké sousedské bydlení

Cohousing je koncept vědomého budování sousedského společenství, který klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy, současně však zachovává a podporuje osobní nezávislost. Tento model vznikl v 60. letech, jeho příznivci o něm hovoří jako o renesanci původních vesnic a všeho dobrého, co nabízel život v přirozených společenstvích. V dnešní době je o cohousing zvýšený zájem. V různých zemích, regionech i komunitách se vyvíjí do odlišných podob a alternativ.

Principy cohousingu:

1. Participační proces - budoucí obyvatelé se účastní návrhu a realizace projektu. Debata probíhá o všech úrovních od základního rozvrhu budov až po výběr materiálů. Participační proces je ve svém pojetí i základním kamenem při faktickém budování společenství.
2. Společné prostory a vybavení - kromě vlastního bytu (domu) spoluvlastní každý také společné prostory a vybavení, které jsou navržené pro každodenní užívání a jsou nedílnou součástí života ve společenství. Srdcem cohousingového společenství je společenský dům, který poskytuje prostor pro společné aktivity a rozšiřuje vybavení soukromých obydlí.
3. Způsob rozhodování a vedení - obyvatelé komunity si vše řídí sami. V rozhodování jsou si všichni rovni, není zde žádná hierarchie ani delegovaná zodpovědnost. Důležitá rozhodnutí dělají na společných setkáních. Ekonomika společenství ale funguje individuálně, členové jsou finančně nezávislé osoby.

Čtěte více o cohousingu na:
www.cohousing.cz
www.jka-cohousing.cz